Po hřebenech Šumavy

Je 31. prosince 2015 pár minut před půlnocí, v pokoji je tma a všichni spí. Datum jsem si nespletla, tenhle článek je vzpomínka na loňského Silvestra. Vítání nového roku, novoroční ohňostroje a všechno slavení a veselení se odehrává bez nás. Jako hlavní organizátorka našich tripů jsem se totiž přepočítala v měřítku na mapě a na poslední den v roce místo pohodové procházky omylem naplánovala trochu delší tůru po hřebeni Šumavy =D

Ohňostroje mám ráda, ráda se na ně dívám a dokonce se mi líbí i to, jak voní vzduch potom, co rachejtle vyletí do nebe… =) Naposledy jsem ale tuhle světelnou podívanou viděla ještě předtím, než se členem rodiny stala Chilli. Ta totiž tuhle mojí radost nesdílí. Takže se teď snažím nás na poslední dny roku uklidit někam na samotu, kde práskání petard nebude tak intenzivní jako ve městě.

31. prosince 2015 jsme se tedy probudili na Šumavě a vyrazili na parádní výlet v parádním počasí. Ráno jsme nepospíchali, jsme přece na dovolené, tak se pěkně vyspinkáme a v klidu nasnídáme, není důvod se honit.

Na výlet jsme vyrazili někdy po jedenácté. Venku to vypadalo, jako na jaře. Bylo nádherně, sluníčko hřálo a my si užívali teplo a výhledy do Německa, Rakouska a Česka.

Odpoledne nás trasa zavedla k jezírku a já vesele rozjímala nad krásným výhledem a plánovala svačinku na břehu. V tom jsem najednou uslyšela: „Hele, jak je to vlastně ještě daleko?“.

Zákeřná otázka. Pravda totiž je, že jsme v danou chvíli ušli asi třetinu cesty, byly dvě hodiny odpoledne a v prosinci je ve čtyři pomalu tma…Ups =) To ale dáme, stačí přidat do kroku, před námi už je jen ta část výletu, která vede v lepším terénu , tak můžeme jít svižněji.

Najednou je tma a my stojíme pod kopcem. Před námi jsou poslední tři čtyři kilometry pořádnýho stoupání. Z dálky slyšíme ohňostroje těch, co nevydrželi čekat do půlnoci. Šlapeme výš, a jak les postupně řídne a mění se v nízké keře, tak barevné záblesky z rachejtlí i vidíme. A taky blikající světla ve městech pod námi a měsíc nad hlavami… Je to krása… ale zároveň i stres. Chilli se totiž při každé ráně nejistě rozhlíží a já jsem nervozní s ní…

Naštěstí už jsme zase na hřebeni a hned kousek pod vrcholem máme auto. Můžu se rozhlídnout po kraji, nadechnout se a nechat za sebou náročnou procházku i vyčerpávající rok 2015…Rozloučit se, v klidu se zabalit do peřin a spát… =)

Klára + Chilli