Východ slunce na Sněžce

Zvoní budík. Je přesně tři čtvrtě na dvě v noci. Chilli ani nezvedne hlavu, natož aby mě šla radostně vítat a zalehnout, jak má takhle při probouzení ve zvyku. Jenom blázni totiž vstávaj hodinu po tom, co šli vůbec spát. I ten pes v tom má dost jasno a dává mi to najevo.

Protáhnu se a lezu z postele. Oblékám na sebe zimní oblečení a přemlouvám Chilli, aby se zvedla na všechny čtyři a vyrazila za dobrodružstvím. Moc se jí nechce, ale co má se mnou dělat. Přemýšlím, kde je ten australáček, který je připravený vždycky a na všechno. Autor tohohle výroku ho nejspíš nezkoušel probudit ve dvě ráno.

Všude kolem tma

Venku před penzionem kdesi v Podkrkonoší se uprostřed noci schází pět lidí a čtyři australští ovčáci. To bude jízda.

S čelovkama na hlavách vyrážíme z Malé Úpy někam do kopce směrem na Sněžku. Kromě sloupu světla z baterek není v lese vidět vůbec nic. Výhledy, kvůli kterým se člověk obvykle škrábe na hřebeny hor, jsou schované ve tmě. Těžko se mi hledá i Chillda. Naštěstí se hlídá sama a chodí mě z čela skupiny čas od času kontrolovat.

V duchu si říkám, že jsem vážně blázen. Proč moje odpověď na každou blbinu musí být „ANO“? Nechápu, že mi tahle výprava ještě kolem půlnoci mohla připadat jako dobrej nápad.

Rozednění

Postupně se tmou propracováváme výš a výš nad stromy. Už jsme tak vysoko, že jsou kolem nás jen nízké keře. Ze tmy hluboko pod námi začínají vystupovat světla měst a vesnic. Obloha se barví do fialova a čelovky už nejsou potřeba. TO JE KRÁSA! Musím uznat, že za tohle, to teda stálo. A to ještě není všechno. Do východu slunce zbývá ještě asi půl hodiny a před námi je závěrečné stoupání. Pokračujeme dál po hřebenu a pozorujeme, jak se rozednívá v Polsku na jedné a v Česku na druhé straně svahu.

Když vyšlápneme až nahoru k Poštovně, koukáme k východu a tají se nám dech. Z fialové se nebe mění postupně na červenou, oranžovou, žlutou a kdo ví jakou ještě další barvu. Kromě nás je tu jen jedna další skupinka lidí. Obloha je jasná, bez mraků. Vychytali jsme to fakt dobře. Pijeme čaj, jíme sušené maso (já teda moc ne), pozorujeme při práci profesionálního fotografa a ve sněhu si hrající psy.

Tenhle pohled si chci pamatovat. To ticho, ty barvy, ten klid…ten krásný začátek nového dne…=)

Cesta zpátky už uteče, ani nevím jak. Jsem hladová a těším se na snídani, a taky na to, jak prospím dopoledne, a pak i odpoledne =)

Ať žijou všechny hovězí nápady! Jsou totiž základem pro zážitky, na které se nezapomíná =)

PS: Všechny fotky v tomhle článku jsou od Lukáše Skalického. Děkuju za ně a taky za svolení je použít.

Klára + Chilli