Výlet do Tater jsem měla (a vlastně stále mám) v plánu už hodně dlouho. Jednak jsem tu nikdy nebyla a druhak jsem vždycky unesená nádhernými fotkami odsud, které vždy obdivuju a ukládám si je jako inspiraci na další cesty. Postupem času se nejčastějšími obrázky v šuplíčku „tip na trip“ staly ty z polské strany. A tak jsem začala plánovat…

Napřed to bylo jen to semínko v hlavě: tam by se mi líbilo, tam by to bylo super, tam někdy musím. Postupně ale získávalo stále jasnější obrysy a tvary. Až nakonec vyrostlo v cestu do polského Zakopaneho, do města ležícího přímo pod Tatrami. Hned vedle hranice Tatranskiho Parku Narodowyho.

Už sama cesta do Zakopaneho je nádherná, jakmile se u Krakova stočíte k jihu, začnou před vámi v dálce vykukovat zasněžené štíty Tater, které jsou s každou další serpentinou a překonaným kopcem větší a jasnější a krásnější. Nemohla jsem se dočkat, až už zítra budeme po těch hřebenech chodit =)

Jedno překvapení za druhým

Ráno jsem měla pocit, že nám všechno moc trvá, a že se vypravujeme strašně dlouho a už jsem si přála být na cestě. Když jsme konečně vyrazili, stačilo nám ujít jen pár set metrů od hotelu, abychom se dostali do parku. Ale v momentě, kdy jsme došli k ceduli stojící před prvním vodopádem, jsem zmerčila tu velkou zradu a prožila si menší psychický kolaps (to tak bývá, když věci nejdou podle mých plánů). Do parku totiž nesmí psi!!!! Ani na vodítku, ani s košíkem, ani vychovaní, prostě žádní!

Doprčic! Přece jsem četla tolik článků, jak to, že o tomhle nikde nebyla žádná zmínka? No nedalo se nic dělat. Chilli si zrovna našla nějaký klacek, a co já vím, jestli se v Polsku můžou z národních parků odnášet klacky. Bylo potřeba jednat a vymyslet náhradní program.

Jsme kousek od TANAPu a tam psi můžou. Sláva, to mám radost, že z Polska budeme psa jezdit venčit na Slovensko 😀 Nakonec se nám povedlo najít nějakou cestu mezi pastvinami. Mohli jsme se tu procházet úplně sami a jen si užívat krásného počasí a výhledů na vrcholky hor.

Procházky v jakémsi předhůří Tatranského národního parku, kterých jsme si nakonec užili víc, než bylo původně v plánu, jsou nádherné. Nikoho tu nepotkáte a je úplně jedno, kam se vydáte. Všichni totiž míří nahoru do Tater a místní už to asi moc nebere. Všude se pasou ovce a krávy a je to tu jako v pohádce =)

Na místa, kam míří většina turistů, jsme si naplánovali cestu na další den, bez psa.

Kasprův wierch

Zasněžených vrcholků je možné dosáhnout několika způsoby. Třeba vyjít nahoru pěšky (můj původní plán). Terén je ale poměrně náročný a ideální by bylo ho absolvovat během několikadenního přechodu, kde nebudete ještě ten stejný den zase scházet dolů. Nebo vyjet lanovkou.

Více informací o tom, jak se dostat na Kasprův wierch najdete TADY. Stránky jsou ale převážně polsky. Zpáteční jízdenka pro dospělého v hlavní sezóně (18. 6. a 1. 7. – 1. 10.) stojí 69 zlotých, když si ji koupíte na místě na kase a 99 zlotých, když si ji objednáte předem online tady. Doporučuju využít druhé varianty, budete moc přesně určit, kdy chcete jet a v ten čas k lanovce přijdete. V opačném případě je potřeba vystát dlouhatánskou frontu (i ve všední den) a nahoru se dostanete klidně až odpoledne.

V horní stanici lanovky je to trochu jako na Václaváku, všude mraky lidí. Velká většina se ale jen vyjede podívat nahoru a brzo sjíždí zase zpátky do města. Stačí tedy jen poodejít kousek dál a už budete potkávat jen zdatnější turisty (k mému překvapení často důchodce).

Musím přiznat, že moje plány na to, co všechno chci tady nahoře stihnout, byly hodně smělé. I když jsem počítala se sněhem a s více než 15° rozdílem oproti teplotě dole, překvapilo mě, jak náročný terén tady je. A když jsme ještě museli stihnout zpáteční jízdu, bylo jasné, že celý původně plánovaný okruh ujít nezvládneme. Já jsem si přála vidět hlavně dvě věci: jezera (ideálně všechny), a pak dřevěná stavení v místě zvaném Dolina Gasienicowa. Nakonec se mi to splnilo všechno, i když trochu jinak, než jsem čekala.

Jezera jsme viděli a byla nádherná, tmavě modrá (moje oblíbená barva) a stékalo do nich spoustu potůčků. Domky se už bohužel stihnout nedaly. Naštěstí se na mě ale usmálo štěstí další dny a potkali jsme je na jiné procházce. =)

Město pod horami

Co nemůžu zapomenout zmínit je Zakopane, město kde jsme bydleli. Obvykle o zastavěných centrech nepíšu (vlastně nikdy), ale teď musím udělat výjimku. Tohle místo je totiž naprosto neuvěřitelný s úžasnou atmosférou, která na nás dýchala na každém kroku.

  • Zakopane leží asi 1OOO metrů nad mořem, přímo pod štíty Vysokých Tater, na které prostě není možné se vynadívat. Narazíte na ně všude a zasněžené vrcholky hor tvoří městu nádhernou kulisu.
  • Nikdo tady nemluví anglicky. Pravděpodobně je to součást folkloru. Měla jsem pocit, že mi lidi rozumí, ale odpovědi na moje dotazy přicházely jen v polštině. Klika, že jde o slovanský jazyk =)
  • V každé restauraci tu večer vyhrává živá hudba národní písničky. Hrají na housle a zpívají a je tak příjemné je poslouchat.
  • Po hlavní třídě a vlastně i všude jinde narazíte na koňské povozy, které zajišťují dopravu turistů i místních z místa na místo, starají se o zásobování některých podniků a převážejí, co je potřeba. V zimě prý koně táhnou sáně a to musí být teprve paráda.

No a úplně největší zážitek, který jsem si z Polska přivezla, byli místní bačové. Nikdy bych nevěřila, jak dlouho vydržím pozorovat svádění ovcí z kopců a zase jejich vyhánění nahoru na pastviny. Bavilo mě sledovat práci ovčáckých psů. Vyšlechtili tu pro tyhle účely i své vlastní plemeno (tatranský polský ovčák). Ti pasou úplně jinak než Chilli a vlastně než všichni psi, jaké jsem do té doby viděla. Nijak stádo neobíhají a nikam netlačí, spíš mu zabraňují, aby šlo kam nemá, třeba na silnici, nebo sousedům do zahrady.

V Zakopaném není problém na stáda ovcí narazit. Celým procesem jsem byla doslova fascinovaná. Bačové vyhání každé ráno ovce na pastvinu, kvalita ovčí stravy se odráží v chuti mléka. Proto je potřeba hledat co nejlepší trávu. Napasené stádo se pak třikrát za den žene zase dolů k salaši na podojení, kde se mléko hned zpracovává.

Kde jsme spali

V Zakopaném jsme bydleli v Hotelu Nosalowy Dwór. Pokoj byl krásně prostorný a přímo naproti hotelu se Chilli mohla venčit na volno. Kdybych sem ale jela znovu, vybrala bych ubytování někde v osadě Buzówka (čím výš tím líp). Odtud byl totiž bezkonkurenčně nejlepší výhled na Tatry, kterého nešlo se nabažit =)

Klára a Chilli

PS: Jestli víte o nějakých místech v přírodě, kam ještě nesmí psi, napište mi to, prosím. Ať mě nepotká další překvápko =)

 

Napsala Klára

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *